Autor: Psychologická poradna| Jak podporovat děti s autismem: Tipy pro rodiny a školy | Autismus u dětí: Jaké jsou příznaky a jak lze pomoci
Mojráček utíkal po škole na tenis. Byl zvědavý, s kým bude tentokrát hrát, protože kluk, se kterým trénoval pravidelně, si minulý týden zlomil nohu a nějakou dobu se teď na tenise nejspíš neukáže. Už v šatně si všiml nového kluka – Adama, který musel k nim na tenis začít chodit teprve teď, protože Mojráček už by si ho určitě jinak všiml. Teda, ne ani tak přímo toho kluka, na tom zas tak nic zvláštního nebylo. Vypadal úplně normálně, ale spíš jeho chování. To bylo opravdu moc zvláštní. Mojráček nikdy neviděl, že by někdo tak moc řešil, aby měl obě ponožky vytažené do stejné výšky. Na ruce měl digitální hodinky, které pořád dokola kontroloval. Jinak ale hrál výborně, Mojráček mu chvílemi záviděl, že se mu daří každé podání. Viděl, že Adam není žádný začátečník, a tak poprosil trenéra, jestli by s Adamem mohl hrát pravidelně. Zaprvé, aby se mohl zlepšit, zadruhé, aby o něm zjistil něco víc, protože byl moc zajímavý a Mojráček si myslel, že by mohli být kamarádi.
Po měsíci už měl Mojráček o
Adamovi jasnou představu, ale pořád nevěděl, proč se chová tak, jak se chová.
Když se trenér o chvíli zpozdil, Adam nervózně přecházel v šatně a mumlal
si, že už měl trénink dávno začít. K tomu si neustále rovnal ponožky, batoh
a láhev na pití si pokládal vždy na stejné místo, nikomu se nedíval do očí a
s nikým se moc nebavil. Někteří hráči se mu kvůli toho začali posmívat. To
se Mojráčkovi nelíbilo, okřikoval je, ale moc to nepomáhalo. Jednoho dne si
toho všiml i trenér, slyšel kluky, jak Adama pomlouvají u laviček. A tak si po
tréninku všechny pozval k sobě do kanceláře.
Kluci si mysleli, že po nich
bude trenér křičet, že jim dá nějaký trest. Ale proběhlo to vcelku
v klidu. „Víte, proč tu jste, že jo?“ ptal se trenér kluků. Ti, kteří se
Adamovi posmívali, jen sklopili hlavu a přikývli. Ostatní čekali. Trenér se
posadil a začal klukům vyprávět, že každý tenista má nějaký rituál, který
dodržuje. Že on, když byl ještě malý kluk, chodil na zápasy jedině
v triku, ve kterém předtím vyhrál. A když se jednou stalo, že si to triko
zapomněl, byl tak moc nervózní, že zápas prohrál. Teď už sice stejné triko na
zápasy nenosí, ale vždy si dává pozor, aby na kurt vykročil pravou nohou.
„Víte, kluci,“ pokračoval trenér, „každý má nějaké rituály, které dodržuje. To,
že nosíte své talismany, nebo děláte něco před zápasem, co vám pomáhá, ještě
není důvod k tomu, aby se vám ostatní smáli.“ Kluci se nad tím zamysleli a
zjistili, že každý z nich má nějaký svůj rituál.
Pak trenér klukům ještě
vysvětlil, že někteří mají těch rituálů více, nebo že se jimi řídí i ve volném
čase. A taky, že to může být nemoc, za kterou nemůžou.
Tipy a rady pro rodiče
|
Text vznikl ve spolupráci s Mgr. et Mgr. Veronikou Pavliskovou, psycholožkou online poradny MOJRA
Zadéjte Váš kometář.