Petra se v posledním ročníku
na střední škole bláznivě zamilovala do spolužáka Pavla. Prožili spolu úžasných
pár týdnů, plných zamilovanosti, romantiky, oba si mysleli, že jim to vydrží navěky,
že jsou pro sebe stvořeni. Petra to s odstupem popisuje jako naprosté
splynutí duší.
Žádné spolu až do smrti se však
nekonalo. Po maturitě nastoupila Petra na vysokou školu a Pavel začal cestovat
po celém světě. Chvíli se snažili udržet vztah na dálku, ale nakonec se
domluvili, že to nemá cenu.
Dnes je Petře 45 let, ale na
Pavla dodnes neumí zapomenout. Je 2x rozvedená a stále hledá toho pravého
partnera. Možná podvědomě čeká na svého pana Dokonalého – na Pavla. Proč s ním
tenkrát neodcestovala? Proč se nesnažila vztah stůj, co stůj udržet? Vždyť už
nikdy nikoho takového nepotká. Byl její osudovou láskou! … Nebo ne?
Zkreslený ideál
Období zamilovanosti je často označováno
za to nejkrásnější období vztahu. Je většinou bezstarostné, plné něžných
dotyků, něhy a romantických gest. Partnera blíže poznáváme, vnímáme ho opravdu
jako dokonalost samu, protože chyby přes růžové brýle jednoduše nevidíme.
Každé takové období však jednou
skončí a my se na partnera začneme dívat racionálně. Někomu to trvá týden,
jinému rok. Jde však o přirozený proces, kdy vztah vyzrává a přerůstá v něco
vážnějšího než jen „pouhou“ zamilovanost. Někdy zjistíme, že to fungovat
nebude, jindy partnera přijmeme (a on nás) i se všemi chybami. A jak roky
plynou, občas si vzpomeneme, jak to bylo krásné, když jsme byli zamilovaní a na
chvíli zatoužíme to ještě jednou prožít.
Pokud vztah skončí před zevšedněním
je dost možné, že jej budete vnímat jako ideální a srovnávat s ním každé
další partnerství. Tak jako Petra. A to vám může značně zkomplikovat život i
partnerské vztahy. Protože Pavel ustrnul ve své roli pana Dokonalého, ale
ostatní partnery měla Petra možnost vidět ve jejich pravé podobě, a že nikdo z nás
není dokonalým.
Zaseknutí v zidealizovaném vztahu
Proč si tak rádi vztahy
idealizujeme? Protože si do partnera chceme projektovat všechna naše přání a
tužby. Nejedna žena si v dětství vysnila svého prince na bílém koni, a tak
se ho snaží najít. Zamilovanost je tak trochu světem fantazií, vytvořili jsme
si jakousi představu a té se držíme, toužíme prožít tu pohádku až do šťastného
konce. Možná jsme i trochu naivní, ale jednoduše se snažíme snít svůj sen. A pokud
vztah skončí? No, co už, vzpomínky zůstanou a věřte, že jen ty pozitivní.
Lidský mozek má totiž tu úžasnou schopnost negativa časem vytěsnit z paměti.
A pan Dokonalý bude dokonalým navždy.
Jenže takováto fixace a
přeceňování bývalého partnera může mít vcelku zhoubný vliv na náš budoucí život,
potažmo na partnerské vztahy. Jakmile se zasekneme v zidealizovaném vztahu,
budeme podvědomě ostatní partnery s panem Dokonalým neustále srovnávat a s jistotou
můžeme říci, že se mu opravdu nikdo nevyrovná.
Tři, dva, jedna… Odpoutat se!
Chcete-li být v životě šťastni,
musíte se od ideálu partnera odpoutat. Čekání na návrat pana Dokonalého je totiž
stejně absurdní jako čekání na Godota. Nevíte kdy, nevíte kde, a hlavně nevíte,
jestli přijde. Proto musíte bývalé vztahy nechat v minulosti, a ne se k nim
poutat.
A jak? Zkuste si třeba představit, jak by ten vztah vypadal, až by vymizela zamilovanost a on by zevšedněl. Když navážeme na příběh Petry, tak třeba by ji nakonec Pavlovo cestování vadilo, chtěla by se usadit a založit rodinu. Pavel možná děti ani nechtěl. Nebo by se časem z aktivního větroplacha stal domácí povaleč, kdoví. Postupně by Petra zjistila, že to vůbec není dokonalý vztah a rozhodně Pavel není pan Dokonalý.
Jakmile si přiznáte, že jste se drželi pouze určité představy a připustíte, že kvůli tomu všechny vaše vztahy troskotají, máte napůl vyhráno. Pokud se nezvládnete odpoutat sami, nebojte se vyhledat pomoc psychologa. Jde přece o vás a vaši možnost nezatratit kvůli vysněnému ideálu třeba právě toho vysněného prince a šťastný pohádkový konec.
Zadéjte Váš kometář.