Dnešní rodiče, nejvíce však
matky, čelí různým nevyžádaným radám o tom, jak by měli vychovávat svoje děti,
v podstatě hned od narození miminka. Některé nevyžádané rady přicházejí už
během těhotenství, například „teď musíš jíst za dva“, a podobně. Těhotenství je
samo o sobě náročné, žena se připravuje na roli matky, přičemž jí pod srdcem
roste dítě a takové rady nebývají příliš příjemné. Navíc, v dnešní době
máme přístup k internetu a informací o neurovědě emočních potřebách dětí je
takové množství, že je opravdu těžké se v tom zorientovat.
Nevyžádané rady o výchově
však přicházejí téměř okamžitě po narození miminka. Matka vyčerpaná porodem, procházející
si šestinedělí, si přináší domů miminko, u kterého se učí rozpoznávat potřeby,
v noci se miminko budí, protože má hlad a potřebuje přebalit, obejmout, je
mu teplo, zima a na všechno upozorňuje pouze pláčem. Mateřství je tak krásné a
náročné zároveň, sama mám pět a půl letého syna a sama jsem si obdobím
nevyžádaných rad zkušenějších prošla.
Pro dnešní matku je náročné
zorientovat se v radách, které začínají často už v porodnici ohledně
kojení. Časté rady zdravotníkům můžou být určitým nátlakem a je potřeba si
najít cestu, která vyhovuje matce a dítěti. Já osobně jsem si zvolila to, co
bylo mně a mému synovi bližší a přirozenější – kojení na požádaní a i díky tomu
jsem ho mohla kojit až do samo odstavu. Pokud se matka rozhodne ukončit kojení
dříve anebo nekojit vůbec, je to její rozhodnutí a je to v pořádku.
Nejdůležitější je poslouchat svůj mateřský instinkt a potřeby své a svého
miminka. Ani kojení nemá být na úkor psychické pohody matky a dítěte.
Další oblastí je spánek
dítěte. Někteří radí nechat dítě vyplakat, aby se naučilo spát samotné, jiné,
modernější názory uvádí, že dítě potřebuje na uspávání matku a její blízkost. I
s ohledem na kojení bylo pro mě i syna pohodlnější, když měl půl roku,
přejít z postýlky na společné spaní. Pokud se matka rozhodne jinak a dítě
s tím nemá problém, je to samozřejmě v pořádku. Avšak vzhledem k současným
odborným poznatkům o emočních potřebách dětí se nemůžu ztotožnit
s názorem, že nechat dítě vyplakat, aby se „naučilo spát samo“, je
v pořádku, protože dítě se tím akorát naučí neplakat, protože ví, že
k němu nikdo nepřijde. Proto miminka v dětských domovech nepláčou a
je to pro mě, jako matku, velmi smutné. Důležité však je, aby i matka
naslouchala svým potřebám a nedělala něco jen proto, že musí, aby nebyla
považována za „horší matku“.
Každá matka, která své dítě miluje, je dost dobrou
matkou, pokud se o dítě stará nejlépe jako umí a dává mu svou lásku, pozornost
a zájem.
Další oblast je nočník. Některé
mámy dávají děti na nočník velmi brzy, pokud však dítě nedozraje do stádia, že
si začne uvědomovat své potřeby vyprazdňování, nebývá to příliš efektivní.
Nemyslím si, že existuje jediný správný model. Každé dítě je jedinečné, má své
vlastní pocity a základem je naslouchat jeho ale i svým potřebám.
Sama za sebe můžu říct, že
poslouchání stereotypů, jak bych měla vychovávat dítě, bylo pro mě, hlavně když
byl syn mladší, velmi náročné a nepříjemné, protože jsem se rozhodla vychovávat
syna tak, jak jsem sama věřila, že je pro něj nejlepší a víc jsem se
ztotožňovala s názory vycházející z respektování přirozených potřeb
dítěte.
Některé stereotypy jsou však
zraňující, protože vzbuzují pocit, že nejste dobrá matka, když se jimi
neřídíte. Mnohé matky zažívají intenzivní stres, když poslouchají, jak by měly
své děti vychovávat a jak by měly dělat všechno jinak = tak, jak to dělala
předešlá generace.
Já jsem matka, která se
vzepřela stereotypům, protože jsem se i jako psycholožka, od narození syna
snažila vnímat a uspokojovat jeho potřeby. Neříkám, že to bylo jednoduché ale
dnes, když má můj syn pět a půl let, vím, že bych nic neudělala jinak. Vím, že
díky tomu, že jsem naslouchala našim potřebám, je z něj sebevědomé a
spokojené dítě.
Tímto článkem nechci tvrdit,
že všechny stereotypy jsou zlé. Tímto článkem chci jen říct, že mnohem
důležitější jako poslouchání toho, jak bychom měli své dítě vychovávat je,
zeptat se, „Proč? Co tím moje dítě
naučím? A opravdu je to podle mě v zájmu mého dítěte? Opravdu je to to, co
já a moje dítě potřebujeme?“. Pokud si na všechny tyto otázky odpovíme ano,
tak směle dělejte věci tak, jak cítíte, že je to pro Vás a Vaše miminko
správné. Pokud však máte potřebu dělat nějaké věci jinak než Vaši příbuzní nebo
kamarádi a nejste s jejich radami ztotožnění, nedělejte to. Nenuťte se do
něčeho, co vnitřně cítíte, že není pro Vás a Vaše dítě vhodné. Vy svoje miminko
znáte nejlépe a víte, co potřebuje. Naučily jste se rozpoznat jeho potřeby lépe
než kdokoliv jiný.
Důvěřujte sobě sama a
dovolte si vychovávat svoje děťátko tak, jak cítíte, že je pro něj nejlepší.
Odměnou Vám bude šťastné, sebevědomé a spokojené dítě, které díky tomu, že jste
se starali o jeho potřeby v útlém věku, se naučí, že je důležité stejně
tak jako jsou důležité jeho potřeby. Naučí se vědět, čeho v životě chce
dosáhnout a kým je. A to je přece to, co chceme, ne?
Mgr.
Jitka Kneslová, psycholog Mojra
Zadéjte Váš kometář.