Autor: Psychologická poradna | Rodičovství | tipy psychologa | Jak mluvit o ztrátě a naději v rodině
Za poetickým názvem „duhové dítě“ stojí příběh bolesti i radosti. Jde o označení pro dítě, které se narodilo po předchozí ztrátě, ať už šlo o potrat, narození mrtvého miminka nebo úmrtí miminka krátce po porodu. Symbolika je jasná: po bouři přichází duha. Radost z narození se ale často mísí s hlubokými obavami a vzpomínkami, které v rodině zůstávají.
Příběh ze života
Jedna maminka vyprávěla, jak se jí po čtyřech potratech narodila holčička. Devět měsíců těhotenství prožila v neustálém napětí. Radost z ultrazvuků střídal strach, že se něco pokazí. Když se dcera narodila, pocit úlevy vystřídala nová vlna obav. Od prvních dnů neustále kontrolovala, jestli dýchá. Každý pláč v ní vyvolal paniku. Sama říká: „Milovala jsem ji nade vše, ale zároveň jsem se tak bála, že o ni přijdu, že jsem si nedokázala tu radost z toho, že ji máme, naplno užít.“ Dlouho měla pocit, že musí být neustále ve střehu. Že kdyby se na chvíli uvolnila, něco špatného se stane. Tlak, který na sebe kladla, byl vyčerpávající a ona začínala tušit, že takhle se žít nedá. Teprve když se svěřila blízkým a vyhledala pomoc psychologa, začala si postupně dovolovat radovat se z přítomného okamžiku. Naučila se, že je v pořádku cítit strach, ale zároveň se nenechat strachem ovládat. Dnes říká, že její dcera je pro ni symbolem nejen naděje, ale i odvahy. Naučila ji, že rodičovství není o dokonalosti ani o neustálé kontrole, ale o blízkosti a důvěře. „Teprve když jsem si dovolila být sama sebou, se všemi obavami i slabostmi, dokázala jsem naplno prožít, že jsem máma,“ dodává.
Podobné zkušenosti nejsou výjimečné. Každý rodič, který prožil ztrátu, ví, jak hluboko se do něj bolest zapíše. A když pak přijde nový život, přináší s sebou naději i obavy.
Jak to prožívají rodiče a děti
Někteří rodiče cítí zvýšenou úzkost, kontrolují své dítě častěji než ostatní, bojí se nemocí nebo ztráty, a tak ho neustále hlídají. Jiní se naopak snaží bolest úplně potlačit a navenek působí, jako by bylo všechno v pořádku. Oba způsoby jsou ale pro dítě velmi citelné, vnímá je, i když o nich nikdo nahlas nemluví.
Duhové dítě pak může vyrůstat s nevysloveným pocitem, že od něj rodiče čekají víc než jen obyčejné dětství. Že by mělo být tím, kdo zacelí ránu a vrátí rodině radost. Že by mělo být dokonalé a splnit všechna očekávání, aby naplnilo naděje, které do něj rodiče vkládají. Takový tlak ale může dítě nevědomě svazovat. Místo aby si mohlo dovolit prožívat vlastní radosti, smutky a chyby, cítí povinnost být neustále silné a přinášet štěstí. Často pak vyrůstá s přehnanou zodpovědností, s obavou udělat chybu nebo zklamat. Někdy se snaží být „hodné“ a přizpůsobivé za každou cenu, jindy naopak rebeluje, protože tlak očekávání nedokáže unést.
Pro rodiče je proto důležité uvědomit si, že i když dítě vnímáme jako zázrak po ztrátě, jeho úkolem není vyplnit prázdné místo ani napravit bolest. Potřebuje cítit, že může být samo sebou – milované nejen tehdy, když přináší radost, ale i ve chvílích, kdy pláče, zlobí se nebo se mu něco nedaří.
5 tipů jak podpořit sebe i dítě
1. Mluvte o tom, co jste prožili. Sdílení bolesti i radosti dítěti pomáhá pochopit rodinný příběh. Nemusí znát detaily hned od mala, ale citlivě vysvětlená pravda je vždy lepší než ticho.
2. Pracujte s vlastními obavami. Strach, že se něco stane, je pochopitelný. Pokud vás ale ovládá, je vhodné obrátit se na psychologa. Dítě velmi citlivě vnímá vaši úzkost, i když o ní nemluvíte.
3. Uznávejte oba příběhy - ten o ztrátě i ten o novém životě. Můžete mít doma svíčku nebo malý symbol pro nenarozené dítě, který vám připomene, že i jeho místo je v rodině uznáno. Tím se snižuje tlak na sourozence, že „musí být náhradou“.
4. Nebojte se požádat o pomoc. Sdílení s lidmi, kteří prožili něco podobného, nebo pravidelné konzultace s psychologem mohou dát pocit, že v tom nejste sami.
5. Vnímejte vlastní hranice. Nemusíte být rodičem bez chyb. Vaše dítě nepotřebuje dokonalost, ale opravdovost a blízkost.
Jak může pomoci okolí rodičům duhových dětí?
Nejbližší rodina, přátelé i
kolegové často nevědí, co říct. Někdy ze strachu z trapnosti raději mlčí, jindy
zase volí nevhodné věty jako „Hlavně že
máte teď zdravé dítě“. Přitom právě okolí může být velkou oporou.
Co pomáhá:
- Naslouchat bez hodnocení. Jen
tiché „Jsem tu pro tebe“ má často větší sílu než jakékoliv jiné rady.
- Přijímat oba příběhy, jak smutek,
tak i radost. Je v pořádku, že se prolínají.
- Nabídnout praktickou pomoc
(hlídání, uvaření, doprovod k lékaři), když vidíte, že rodiče jsou unavení.
- Dát prostor. Někdo chce
mluvit, jiný ne. Citlivě se ptejte, co od vás potřebují.
Čemu se vyhnout:
- Bagatelizování („Už na to
nemysli“).
- Srovnávání („Znám někoho,
kdo přišel o dvě děti, a taky to zvládli“).
- Nátlaku („Teď už bys měla
být šťastná“).
Duhové děti jsou symbolem
naděje, ale zároveň i připomínkou, že radost a bolest se mohou prolínat. Když o
tom budeme mluvit, zmizí zbytečný stud a rodiny získají prostor pro úlevu i
podporu.
Duhové dítě není náplastí na bolest. Je to jedinečná bytost, která si zaslouží být vnímána sama za sebe. Vaše ztráta tu bude vždy, ale zároveň můžete budovat nový příběh plný lásky, která obě zkušenosti propojuje.
Právě jste četli článek: Duhové děti: naděje, která přichází po ztrátě
Zadéjte Váš kometář.